| O vlaštovkách | Seznam typů | Testování | Jak ji postavit? | Videa | Fotogalerie |
Testování vlaštovek byla velice náročná akce, od které se mnoho očekávalo. První nepříjemností bylo neustálé odkládání akce. Uskutečnila se nakonec s více než dvoutýdenním spožděním.
V pátek okolo 20. července před polednem jsem vyzvedl Jirku a šli do jedné základní školy. V počítačovém labu nás netrpělivě očekávl místní administrátor Petr. Souhlasil s tím, že nás vezme do tělocvičny a i on se zůčastní testování.
V tělocvičně jsme vybalili vše nezbytné pro testování. Petlahev zpola naplněnou vodou z kohoutku, dva papíry na zápis výsledků, tužku, barevné fixy, měřící potřeby a samozřejmě papírovou krabici od 32 balíčků kyselých rybyček (žužu bombóny), která byla nacpaná vlaštovkami všech možných typů a velikostí.
Měli jsme trochu problém s měřícími prostředky. Nepodařilo se totiž sehnat pásmo delší než 3m. Proto se vyrobilo improvizované měřidlo z vlasce a lepící pásky, kde se na každý metr vlasce nalepil malý proužek izolepy. Nakonec se však ukázalo, že měřidla třeba nebylo.
Po otevření krabice s vlaštovkami to začalo. 14 dní pobytu ve vlhkém sklepě vlaštovkám příliš nepomohlo. Chtěl jsem zkusit letové schopnosti na jedné náhodně vybrané vlaštovce a hodil jí tělocvičnou. Na to okamžitě reagoval Jiřík uchvácením pěti vlaštovek z krabice a začal je nekontrolovaně házet. Nemohl jsem dovolit, aby tímto způsobem vyházel všechny vlaštovky a ne mě nezbylo nic. Sebral jsem tedy šest vlaštovek a začal je uřivě házet kolem sebe. Petr byl natolik šokován naší aktivitou, že se nevzmohl vůbec na nic.
Házení malých šipek přes celou tělocvičnu co nevětší rychlostí, Jirka komentoval slovy:
"To lítá jako projektly. Nechtěl by si taky házet granáty?"
Let jednoho ze strojů Jirka ohodnotil:
"To jítá hůř než koule zmačkanýho papír."
To mě samozřejmě urazilo. Vzal jsem papír, zmačkal ho do jakési hroudy a mrsknul s ním do tělocvičny. Papírová koule lenegantně doletěla do poloviny tělocvičny a předletěla tím asi polovinu všech vlaštovek. Tak jsem se na měřění doletu vykašlal.
Jestli chcete průměrně létající vlaštovku s doletem okolo 9 metrů, zmuchlejte si kouli papíru.
Zanedlouho se Petr začal nudit a pokukoval po hodinkách se slovy:
"Už by sem mohli končit. Já musim ještě nahoře zálohovat servr."
Na jeho výzvy nikdo nereagoval a nezbylo mu, než se pustit do akce sám.
Vzal prázdnou krabici od vlaštovek a snažil se nám všechny vlaštovky
sebrat a narvat je zpět do krabice.
Po velkém usilí se mu to nakone podařilo a já byl rád, že nemusím běhat po tělocvičně
a někdo to sebral místo mě.
Na schodech od tělocvičny jsme se střetli s nasupenou paní řiditelkou,
která samozřejmě vůbec nic o naší akci ani netušila.
"Co to je za lidi Petře! Víš, že sem nemáš vodit nikovo cizího!"
Já a Jirka: "Dobrý den." (A oči k zemi.)
Petr: "To jsou moji kamarádi. Jenom jsem jim ukazoval tělocvičnu."
Očekávali jsme další salvu, ale ona odešla.
Večer jsem se dozvěděl, že nařídila okamžitě vyměnit zámek u tělocvičny. Akce v laboratobních prostorách školy se už bohužel asi opakovat nebude :-(
Po absolutním fiasku mnoha z modelů jsem se rohodl do druhého kola ostrých zkoušek počet vlaštovek značně zredukovat. Úspěšné modley z prvního dne jsem ale postavil hned v několika exemplářích.
Pod záminkou cyklovýletu jsem vylákal Jirku, Martina a Munina. Vše prasklo, když se mě Jikra zeptal, proč mám na zádech batoh. Na pláni před oborou Hvězda tedy proběhl ostrý test v terénu.
Zpočátku se jeho nedobrovolní účastníci bránili a měly kecy o malých dětech. Nakonec se ale zapojili úplně všichni. Ono jim ani nic jiného nezbylo. Po malé přestřelce mě s Muninem (přestřelka = hod malou šipkou po soupeři ve snaze ho zasáhnout) jsme začali házet i na Martnia a Jirku. Nezbylo jim tedy, než nám úder vrátit a už to jelo.
Na místě jsem tedy vyrobil další munici (minišipky) a před oborou se strhl zuřivý boj, který nakonec zkončil bez vážných zranění. Jen Munin si sedl do psího hovna. Aby se situace neopakovala, na hovno položil jednu z vlaštovek, aby místo dobře označil. Nic nevědoucí Martin ji ale sebral a hodil po Jirkovi a stroj byl znovu ve hře.
Výlet jsme zkončili zevlováním na houpačce dětského hřiště u letohrádku. (někteří suchaři bohužel zůstali sedět jen na přilehlé lavičce)